V srpnu jste se zúčastnil workshopu o kognitivním válčení, který pořádala Severoatlantická aliance. Co vlastně kognitivní válčení je?

Asi bychom měli nejdříve krátce přiblížit, co jsou dimenze konfliktu. NATO rozděluje dimenze konfliktu na pozemní válku, kde figurují tanky, děla a pěchota. Námořní válku, zahrnující lodě a ponorky. Vzdušnou válku, kde operují letadla a drony. A také vesmír a kyberprostor.

Kognitivní válčení je nová dimenze konfliktu, kde bojištěm je lidský mozek a s ním spojené kognitivní procesy. Prostředky v této dimenzi konfliktu jsou informace, dezinformace, psychologické operace, propaganda a další, využívané k ovlivnění myšlení a rozhodování protivníka, jak na úrovni jednotlivců, tak společností.

Workshop, kterého jsem se zúčastnil, byl zaměřen na tzv. kognitivní obranu, která má za cíl ochránit kognitivní procesy jednotlivců, a zamezit tak agresorovi v naplnění jeho cílů.  

Co je cílem agresora?

Cílů může být mnoho a můžou se různě lišit. Například krátkodobé cíle se mohou zaměřit na přesouvání viny nebo vytvoření chaosu pomocí navzájem si protichůdných dezinformací, které zaplaví informační prostor. Příkladem může být sestřelení letu HM17 17. července 2014 nebo bombardování humanitárního konvoje OSN v Sýrii 19. září 2016. V obou případech padlo podezření na Rusko. Velmi brzy byl však informační prostor zaplaven protichůdnými informacemi a konspiračními teoriemi, s cílem překroutit objektivní události a vytvořit dojem, že objektivní pravdu není možné nikdy dohledat.

Dlouhodobý časový horizont kognitivního válčení má za strategický cíl posílení agresorovy pozice na mezinárodní scéně, destabilizaci nepřátelských států skrze společenskou polarizaci a oslabení nepřátelských koalic (jako například EU a NATO). Pokud hovoříme o dlouhodobých cílech, pak můžeme zmínit i dlouhodobou obranu kognitivních zdrojů. Například pomocí propagandy, cílené cenzury nebo revize historie, které mohou dlouhodobě připravovat obyvatelstvo na sankce, mobilizaci a ztížení životních podmínek po rozdmýchání válečného konfliktu.

Jedním z cílů kognitivního válčení, který se neustále na půdě NATO probírá, je tzv. „narušení rozhodovacích procesů protivníka činit adekvátní a racionální rozhodnutí“, a s tím také související posílení kognitivní obrany a zvýšení kognitivní odolnosti ozbrojených složek.

Výčet není v žádném případě kompletní. Pokud bychom však chtěli cíl kognitivního válčení opravdu velmi zobecnit, pak se jedná především o změnu vnímání světa.

Co přesně znamená změna vnímání světa? A jaké nástroje k tomu agresor využívá? 

Změna vnímání světa znamená, že agresor u cílové populace postupně mění, jak vnímat globální události a jak dění ve světě interpretovat. Jednoduše to znamená, že agresoři chtějí být vnímáni jako dobrotiví poskytovatelé pomoci a ochránci tradičních hodnot, kteří jsou však vystaveni nefér akcím ze strany zkorumpovaných zahraničních vlád, jejich koalicí a zahraničních korporací.

K tomu agresor využívá dezinformace, deepfake a samozřejmě propagandu, ale jednou z nejúčinnějších taktik je tzv. weaponizování globálních krizí pomocí strategických narativů.

O jaké strategické narativy se jedná a jak je agresor v praxi využívá?

Jako příklad může sloužit uprchlická krize v letech 2015 a 2016. Během ní Rusko aktivně zhoršovalo vnímání globální krize s cílem destabilizovat Evropskou unii a posílit svůj vliv. Ruské dezinformační kampaně použily tři odlišné narativy. Prvním z nich byl tzv. „narativ viny“, který obviňoval Evropu a USA z odpovědnosti za uprchlickou krizi a účasti ve spiknutí na zničení evropské civilizace. Kampaně sledující tento typ narativu měly za úkol u nejisté populace poskytnout kontext globální krize, a především pak ukázat na ty, kteří jsou za tuto krizi zodpovědní. 

Druhým narativem byl tzv. „narativ hrozby“, který přikrmoval obavy o nedostatku bezpečnosti v Evropě, selhání bezpečnostních složek a jejich aktivní zametání trestných činů pod koberec. To ještě zdůrazňovaly vykonstruované příběhy o únosech a znásilněních, které šířila nejen ruská státní média, ale i vysocí ruští politici. 

Posledním narativem, který dezinformační kampaně doprovázel, byl tzv. „narativ bezpečnosti“. Ten vykresloval Rusko jako jediného důvěryhodného poskytovatele bezpečnosti pro evropské obyvatelstvo, který je ochoten zasáhnout a ochránit občany před nárůstem kriminality a neodvratnou islamizací.

Tyto narativy se opakovaly například i během epidemie covid-19, kde se Rusko prezentovalo jako dobrotivý poskytovatel pomoci, jehož pomoc je však aktivně blokována státy EU.

Jak působí kognitivní válčení na lidský mozek? Co se s naším vnímáním světa děje?

Změnit vnímání světa popravdě není tak těžké, jelikož mozek je sám o sobě velmi zranitelná věc. Je to takový velký přijímač, který disponuje jen velmi omezenou možností kontrolovat své vlastní percepční dráhy a rozhodovat o tom, co vidí a slyší. Neexistují žádné vůlí aktivované filtry, které by dokázaly zamezit vnímání podnětů z vnějšího světa. Také nemůžeme ovládat okamžité reakce mozku, které jsou vyvolány konkrétními podněty. Hovoříme zde o přirozených reakcích a emocích, jako je strach či znechucení, nebo o složitějších procesech, jako je touha po spravedlivé odplatě. Dostat se člověku do hlavy s cílem vyvolat konkrétní reakci není vlastně nic těžkého.

Ovšem mozek jako takový je vůči taktikám kognitivního válčení nejzranitelnější ve chvílích pociťované nejistoty. V těchto chvílích člověku chybí dostatečné informace, není schopen předpovědět stav budoucích událostí a jak se na ně adekvátně připravit. V rámci globálních krizí jsou pocity nejistoty nejsilnější a agresoři to dobře vědí (viz weaponizace). Individuálně pociťovaná nejistota je doprovázena minimálním pocitem kontroly, úzkostí, stresem a nadměrnými anticipačním reakcemi, při kterých nadhodnocujeme své vlastní ohrožení. Mozek jako takový se s nejistotou chce co nejrychleji vypořádat, a proto má tendence sklouzávat k jednoduchým vysvětlením, která často nabízejí jednoduché narativy či přímo konspirační teorie. Skrze ně snižuje člověk svou nejistotu, jelikož mu dávají alespoň minimální pocit kontroly a vyjasnění globálních událostí. Ovšem během toho jsou zranitelným jedincům podsouvány střípky agresorova světonázoru, ve kterém opět vystupuje jako oběť a poskytovatel pomoci.

Od kdy se kognitivní válčení stává důležitým vojensko-strategickým aspektem pro NATO? Nastal tam nějaký zlomový okamžik?

NATO začalo na tuto dimenzi reagovat od roku 2014, kdy došlo k anexi Krymu Ruskem. Tento okamžik však představuje přelom hlavně pro NATO, jelikož samotné metody kognitivního válčení byly již dávno vyvinuty a používány Sovětským svazem pod označením Reflexivní kontrola. Ta byla vyvinuta sovětským matematikem a psychologem Vladimirem Lefebvrem s cílem ovlivňovat a narušit rozhodovací procesy protivníka, aniž by si byl vědom probíhající manipulace. Původně byla reflexní kontrola vyvinuta jako odpověď na americkou teorii her, která byla přizpůsobena pro vojenské účely, ale dnes na ni můžeme hledět jako na prazáklad současné podoby ruského kognitivního válčení. Metody reflexivní kontroly zahrnovaly odvedení pozornosti, informační přetížení prostřednictvím poskytování mnoha protichůdných informací, rozdělování a polarizaci obyvatelstva a diskreditaci jejich vlád. 

Technicky vzato není moderní kognitivní válčení nic nového, jen tyto taktiky dorazily do své zlaté éry, která je definována nespočtem informačních kanálů a sociálních sítí.

 Je kognitivní válčení doménou technologicky vyspělých států, jako je zmiňované Rusko? Nebo ho využívají i menší ne-státní aktéři, jako jsou třeba teroristické organizace? 

Prvenství definitivně drží velcí globální hráči jako je Rusko a Čína. Čína samotná popisuje kognitivní válčení jako využívání veřejného mínění, psychologických operací a právního vlivu k dosažení vítězství. 

Rusko nepopisuje kognitivní válčení přímo, ale podle mě je jejich strategie v této sféře konfliktu zásadně ovlivněna jejich strategickým dokumentem Národní bezpečnostní strategie Ruska z roku 2021. Tato tzv. „matka všech strategií“ vykresluje Rusko jako podporovatele stabilního globálního systému skrze dodržování mezinárodního práva a multilaterální kooperace s OSN a její Radou bezpečnosti (str. 3-4). A to i přesto, že je Rusko obětí nepřátelských akcí cizích států, včetně nekalé konkurence a sankcí (str. 4-5), zatímco Západ v honbě za hegemonií zavedl svět do stavu vnitřních nepokojů, mezistátního napětí, oslabení mezinárodních institucí a snížení globální bezpečnosti (str. 3). Celkově jsou podle tohoto dokumentu tradiční, duchovní a morální hodnoty Ruska pod útokem ze strany Západu a jeho spojenců, skrze nevládní organizace, náboženské, extremistické a teroristické organizace (str. 35).

Čína a Rusko definitivně drží prvenství v této sféře konfliktu, ať z hlediska finančních či lidských prostředků, tak z hlediska agresivity. To ale neznamená, že by tato sféra konfliktu byla uzavřena menším skupinám, jako jsou například teroristické organizace.

Teroristické útoky jsou samy o sobě formou kognitivního válčení, jelikož u civilního obyvatelstva vyvolávají strach, úzkost, nejistotu, pocity bezmoci a také dojem, že jejich vlády je nejsou schopny ochránit. Teroristické organizace využívají tuto sféru konfliktu k radikalizaci zranitelných jedinců, například pomocí své propagandy. Šíří narativy, že jejich cíle a teroristické útoky jsou morálně oprávněné a vytváří u zranitelných jedinců vizi černobílého světa, který se zakládá na principu „my vs. oni.“ Můžeme například také hovořit o úspěších Islámského státu, který zaznamenal s rekrutováním džihádistů z celého světa. To bylo masivně vidět v letech 2014 a 2015 kdy do Islámského státu přicházelo mnoho lidí ze Západu, přičemž mnoho z nich nemělo ani sebemenší ponětí o islámu.

Ať už jde o velké globální hráče nebo teroristické skupiny, cíle kognitivního válčení jsou pořád stejné – změna vnímání světa.

Dokážeme těmto útokům na lidské vnímání nějak předcházet? Existuje nějaké řešení na mezinárodní úrovni, aby společnost těmto kampaním nepodléhala? 

Tady bohužel nemám pozitivní odpověď. Narážíme zde na celou řadou problémů. V naší společnosti není možná cenzura informačních médií. Na druhou stranu narážíme na nepřekročitelné etické normy podnikat jakékoli vlastní kognitivní výpady vůči civilnímu obyvatelstvu nepřátelských států. S tím však agresor nemá nejmenší problém, ať se jedná o jeho vlastní útoky nebo o aktivní cenzuru na vlastním území. 

V našem případě neexistuje ani jakákoli doktrína kognitivního odstrašení, například po vzoru odstrašení jadernými zbraněmi a popravdě si ji ani neumím představit – pokud na mě zaútočíš, tak na tvém území rozjedu masivní letákovou kampaň? To asi těžko. Takže jediné, co nám zbývá, je kognitivní obrana před vnějšími útoky. Samozřejmě bez cenzury. Což v praxi znamená, že jediná pole, na které se můžeme zaměřit, je výzkum, jak agresoři mění naše vnímání světa pomocí kognitivních slabin lidského mozku a na tomto základě stanovit linie obrany k posílení individuální kognitivní odolnosti. Bohužel, v současné době a ani na zmíněném workshopu, jsme se nebyli schopni jednoznačně shodnout na tom, co do tematiky kognitivní obrany vlastně všechno patří. Zdali se máme zaměřit nejdříve na kognitivní obranu ozbrojených složek nebo jít cestou ochrany civilního obyvatelstva. Nedokážeme se shodnout na metodice, jestli začít od fact-checkingu, který je svým způsobem zbytečný nebo začít inokulací proti dezinformacím. 

Každé z těchto polí je velice široké, vyžaduje výzkum, který teď nikdo nechce financovat, ať z důvodu nejednoznačné tematiky kognitivního válčení, nebo kvůli politickým problémům. A to vše se děje během toho, kdy na nás zahraniční agresoři aktivně útočí. 

Jak je na tom Česká republika v kontextu okolních států co do schopnosti čelit podobným operacím?

V poslední době začíná Česká republika dělat otevřeně kroky proti kognitivním operacím a hybridním hrozbám. Nedávným významným krokem bylo zřízení pozice koordinátora pro strategickou komunikaci na Úřadu vlády, kterou obsadil Otakar Foltýn. Je samozřejmě otázkou, jak s malým týmem a omezeným rozpočtem bude zvládat posilování kognitivní odolnosti země proti masivnímu informačního působení zahraničních agresorů. Na druhou stranu v tom není úplně sám. Nezastupitelnou roli v obraně proti kognitivním hrozbám hraje také Armáda ČR, především pak Velitelství informačních a kybernetických sil, které doménu kognitivního válčení bere velmi vážně. Organizace Defense and Security Innovation Hub (DefSec), která workshop organizovala a kognitivní válčení patří mezi její hlavní bezpečnostní témata.

Kromě oficiálních institucí jsou aktivní i občanské iniciativy, jako například Čeští elfové, kteří se zaměřují na cizí dezinformační kampaně a samozřejmě i instituce, jejichž práce není vždy „vidět“, jako například BIS. A také není od věci zmínit, že v poslední době, hlavě v souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině, začíná konečně přibývat grantových příležitostí, které cílí na výzkum konkrétních témat kognitivního válčení.

Přestože Česko posiluje svou odolnost vůči současným i budoucím kognitivním útokům, můžeme se oprávněně ptát, zdali to nepřichází trochu pozdě. Například pro Polsko a Estonsko byl přelomový už rok 2014. Estonská vláda začala investovat nemalé prostředky do školních kurzů mediální gramotnosti a poskytovala granty novinářům a zpravodajským médiím, včetně těch v ruském jazyce, aby reagovala na narůstající dezinformace cílící na početnou ruskou menšinu. Polská vláda pravidelně informuje o svých obranných zpravodajských aktivitách, veřejně hovoří o ruských dezinformačních narativech, zveřejňuje analýzy a vynakládá prostředky nejen na vyvracení dezinformací (debunking), ale také na jejich předcházení (pre-bunking). Primární cílovou skupinou jsou samozřejmě polští občané, ale mnohé z těchto strategických komunikací jsou zaměřeny i na zahraniční publikum.

Země, která je však zřejmě nejúspěšnější z hlediska resilience vůči kognitivnímu válčení, je Tchaj-wan. Tchaj-wan se vyznačuje silnou vnitřní odolností, a to díky své prosperující ekonomice, aktivní občanské společnosti, která je schopna rychle ověřovat fakta, a mladší generaci, která se stále více identifikuje s tchajwanskou identitou, a i přes rozdílné politické názory důvěřuje obranným aktivitám své vlády a armády. Ministerstvo národní obrany Tchaj-wanu před lety otevřeně oznámilo, že čelí snahám Čínské komunistické strany o kognitivní válku, která zahrnuje šíření dezinformací na sociálních sítích a vyvolávání sociálních nepokojů prostřednictvím falešných účtů, trollích farem a kolaborantů. Tchajwanská armáda je však v tomto boji velmi aktivní. Monitoruje dezinformace a záhy je vyvrací na svých vlastních účtech a webových stránkách. To by ale asi nebylo tak účinné, kdyby Tchaj-wanci neměli silnou společenskou kohezi, která je zřejmě jedním z nejsilnějších faktorů kognitivní odolnosti.

Bavíme se zde o obraně proti podobným operacím. Využívá NATO podobné postupy i aktivně? Případně je takové využití v plánu? Pokud ne, proč?

Tady je to trochu složitější.

NATO je definitivně aktivní, ale spíše v obranné roli než ofenzivní. Pokud se podíváte na články a dokumenty NATO ohledně kognitivního válčení, všude najdete jen kognitivní obranu. Zde se NATO identifikuje jako klíčový hráč, avšak pouze v roli podporovatele členských států, nikoliv jako samostatný aktér. Země NATO se liší svými kulturními, sociálními, technologickými a vládními strukturami, což ovlivňuje jejich náchylnost ke kognitivním útokům. NATO s kognitivní obranou pomůže, ale hlavní část práce je na konkrétní členské zemi.

Co se týče aktivních ofenzivních operací, NATO a konkrétní členské armády mají definitivně nějaké koncepty psychologických operací, které mají nepřítele vyřadit nebo paralyzovat jeho rozhodovací schopnosti. Ovšem v rámci ofenzivních operací mířených na civilní obyvatelstvo bez válečného konfliktu o tom nemůže být řeč. Kognitivní válčení a další hybridní operace spadají do šedé zóny, kde ty stupně šedi nejsou pro každého aktéra stejné. Agresor si prakticky může dělat cokoli chce. Zatímco státy NATO mají svázané ruce právním a etickým rámcem. Podnikat útoky proti civilnímu obyvatelstvu prostě není přípustné. A podnikat kognitivní útoky bez aktivování článku č. 5 se bude vymykat právnímu rámci, vyvolá značnou nelibost společnosti i spojenců, povede k eskalaci, zmaření diplomatických snah a spolupráce v rámci aliance.  

Jaké jsou největší výzvy v této oblasti v nejbližším období?

V nejbližším období se kognitivní válčení stane ještě intenzivnější a komplexnější doménou, především díky nárůstu a možnostem AI.Výzev v tomto ohledu může být celá řada.

Zákonodárci a vláda se budou muset připravit na nárůst extrémismu a sabotáže vlastních občanů ve jménu pokřiveného vnímání světa. Odborníci na duševní zdraví by se měli připravit na nárůst společenské frustrace, nejistoty, úzkostných poruch a pocitů ohrožení v důsledku neustálých kognitivních útoků, které budou zásadně ohrožovat well-being.

Z obecného hlediska bude obrovskou výzvou budování kognitivní odolnosti na úrovni skupin a společnosti prostřednictvím budování sociální koheze. To bude velmi náročné, pokud je pravda, že společnost je zásadně fragmentovaná a mnohem více lidí se uchyluje k dezinformativním narativům, které interpretují kroky jejich vlastní země jako falešné, zkorumpované a ovládané zahraničními agresory nebo tajnými vládami.

Zásadní výzvou však bude budování osobní kognitivní obrany na individuální úrovni, prostřednictvím pochopení vlastních kognitivních vulnerabilit (zranitelností) a rozvíjení schopností rozpoznat, kdy se agresor pokouší o kognitivní manipulaci. Pro to budou klíčové informační aktivity tzv. pre-bunkingu, kde bude jedinec upozorněn na nadcházející vlny dezinformací ještě předtím, než se objeví. Mohli bychom o tom uvažovat o jakémsi očkování, kdy zranitelnému jedinci předložíme konkrétní typ dezinformace ještě předtím, než přijde. To značně sníží účinek dezinformace, který by mohl být ještě umocněn tím, kdybychom v rámci psychologie vybudovali individuální trénink k monitoringu a regulaci svých vlastních emocí, které se snaží agresor vyvolat a následně využít ke svým cílům. Co je ale podle mého názoru jednou z největších výzev, je ochrana individuálního morálního uvažování. Pokud zahraniční agresor úspěšně implementuje nové vnímání  světa zranitelnému jedinci, může kontrolovat nejen jeho rozhodovací procesy, ale také podstrčit hodnoty, které je třeba chránit za jakoukoli cenu. Tím může převzít kontrolu nad morálním uvažováním jedince a využít ho k tomu, aby agresora nejen aktivně podporoval a bránil jeho agresivní chování, ale také za něj aktivně bojoval, například prostřednictvím sabotáží nebo teroristických útoků. Takové „hacknutí mysli“ je podle mého názoru nejnebezpečnější a lze považovat za rozhodující vítězství agresora na kognitivním bojišti.

 

 

Mgr. Marek Havlík, Ph.D.

vystudoval Filozofickou fakultu na Západočeské univerzitě v Plzni. Studium ukončil úspěšnou obhajobou disertační práce, ve které se věnoval metodologickým aspektům mozkové sítě defaultního modu (Default mode network). Aktuálně působí jako výzkumný pracovník Centra pokročilých studií mozku a vědomí, kde se zabývá koreláty a mechanismy vědomé zkušenosti, vědomými obsahy a problematikou jejich vstupu do proudu vědomí, meta-vědomím, nevědomými prerekvizitami, prediktivním kódováním, a studiem odvrácené strany vědomé zkušenosti, která je reprezentována sebe-referenčními myšlenkami a bloumáním.