V médiích před časem rezonovala vaše studie publikovaná v prestižním časopise Epidemiology and Psychiatric Sciences. Ta ukázala, že až u 52 % gayů a leseb se vyskytuje alespoň jedna duševní porucha a až čtvrtina reportuje myšlenky na sebevraždu. Jaké jsou příčiny tohoto stavu?

Jednalo se o naší první populační studii, ve které jsme za použití spolehlivých metod došli k výsledkům, které jsme předpokládali na základě naší rešerše zahraničních studií již delší čas. Víme, že sexuálně a genderově rozmanití (SGR) lidé, často označovaní v rámci zkratky LGBTQ+, tvoří různé skupiny osob, které jsou různým způsobem ve společnosti stigmatizovány a marginalizovány. Čelí mnoha stereotypům, diskriminaci a násilí. Z naší loni publikované studie Být LGBTQ+ v Česku například vyplynulo, že se za poslední rok cítilo diskriminováno či obtěžováno 35 % dotázaných, to je zhruba 3x více než lidé v obecné populaci. Gayové, lesby, bisexuální, ale také pansexuální, asexuální a jinak identifikované skupiny neheterosexuálních osob  ale řeší jiné problémy než transgender osoby a tzv. genderově rozmanité (nebinární, gender fluidní, agender či jinak sebeidentifikované) osoby. První skupina se mimo jiné potýká se specifickými formami vyloučení ze společnosti, stereotypizováním, sexualizací jejich identity a překážkami v uznávání jimi tvořených rodin či jejich samotného zakládání. Skupina transgender lidí a genderově rozmanitých lidí pak naopak řeší primárně překážky v oblasti uznání jejich genderové identity v oblasti společenské, ale i právní, která souvisí s úřední změnou pohlaví (aktuálně je u nás stále vyžadována de facto kastrace, byť ÚS již rozhodl o protiústavnosti takového požadavku). To platí zejména u nebinárních lidí, již aktuálně čelí značné míře společenského nepochopení, které často prostupuje i do vyjadřování některých odborníků, kteří v této oblasti nemají zkušenosti a kompetence.

Tématu se věnujete i v novém výzkumu sebevražednosti u SGR lidí. Jaká je situace v této oblasti?

Ano, toto téma je pro mě zvlášť klíčové, protože se dotýká jedné z obecně nejpřehlíženějších oblastí a nejtragičtějších důsledků dopadů neřešených problémů s duševním zdravím a nedostatku sociální podpory, zázemí atd. V případě SGR lidí už víme, že tyto skupiny patří mezi ohroženější. Příčiny jsou nejčastěji spojovány s dopady diskriminace, stigmatizace či širokého souboru faktorů, které nazýváme menšinovým stresem. Zahraniční literatura již dříve poukázala na často až násobně vyšší suicidalitu, nejčastěji tedy násobně vyšší četnost myšlenek na sebezabití. To se tedy prokázalo i u nás. Následovat by měla ale větší osvěta a propojení výsledků různých studií s reálnými příčinami těchto zdravotních nerovností. Aktuálně například ve spolupráci s Massachusettskou univerzitou v Bostonu dokončujeme publikaci vycházející z našich prvních českých dat, které nahlížejí těmto procesům mezi SGR lidmi pod pokličku. Klíčové faktory, které pomáhají, jsou podpora přátel a rodiny. Zahraniční studie ale například ukázaly, že snížit suicidalitu lze i na populační úrovni, například tím, že snížíme společenské stigma prostřednictvím zpřístupnění manželství i pro páry stejného pohlaví, což se projevilo např. v USA na snížení prevalence suicidálních myšlenek u středoškoláků.  

V poslední době se stalo hojně diskutovaným tématem zdraví a péče o transgender, nebinární či obecně genderově rozmanité osoby. Ve veřejné diskusi se zároveň objevuje řada stereotypů, nepravd i vyložených dezinformací. Můžete tuto oblast trochu přiblížit?

Otázky související s péčí o transgender (T) osoby či obecně související s genderovou rozmanitostí (GR) jsou multidisciplinární a nesmírně komplexní. Navíc v posledních desetiletích podlehly relativně razantnímu posunu v našem poznání a to se nadále rychle posouvá. V současnosti je tak již například zřejmé, že na trans a genderově rozmanité osoby nelze nahlížet patologizujícím modelem, potřeby T a GR lidí neodrážejí žádnou duševní poruchu, naopak jsou značně individuální. Připomeňme si některé termíny, které se pojily s historickým vývojem toho, jak medicínské obory nahlížely na transgender osoby. Začátkem 20. století bylo téma diskutováno jako „transvestitismus“ , [A5] později od 50. let 20. století byl zaveden pojem „transsexualismus“, v 90. letech byla definována „porucha genderové identity“, před dekádou „genderová dysforie“ a dnes v již jedenácté verzi Mezinárodní klasifikace „nemocí“ hovoříme o „genderovém nesouladu“ (MKN-11 2019). WHO pak na svém oficiálním webu přímo vysvětluje, že: „Genderový nesoulad byl přesunut z kapitoly "Duševní poruchy a poruchy chování" do nové kapitoly "Stavy související se sexuálním zdravím". Odráží to současné poznatky o tom, že stavy související s trans a genderově rozmanitými identitami nejsou stavy spojené s narušeným duševním zdravím a že zařazení těchto stavů do této skupiny může způsobovat výraznou stigmatizaci“. MKN-11 ale bohužel stále není v Česku platná, a to ani pět let po jejím zveřejnění.

Ve veřejné diskusi pak bohužel koluje také celá řada mýtů, misinformací a stereotypů. Často se setkáváme s argumenty, které vyvěrají z pseudovědeckých argumentů či přímo z morální paniky, skloňují se termíny jako „kulturní války“, „woke“, které ale v rámci na důkazech založené vědy nepotřebujeme skloňovat. Zejména v zahraničí vidíme, že LGBTQ+ témata byla zneužita k polarizaci společností v Polsku, Maďarsku či na Slovensku. Pokud se zaměřím na oblast vědy, tak problém nastává, když se různé misinformace a argumenty snaží vyvolávat dojem „vědeckosti“, to je pak zvláště nebezpečné. Obecným problémem je pak politizace témat, která dříve spadala výhradně do sféry odborné diskuse. To se netýká jen LGBTQ+ témat, ale obecně témat, která podléhají novodobému moralizování. Pochopitelně se pak k tématu v rámci celospolečenské diskuse s větší pravděpodobností začnou vyjadřovat i odborníci a odbornice, jež v dané oblasti nedisponují potřebnými zkušenostmi či kompetencemi.

Situace se přitom v čase nezlepšuje a mohou ji zhoršovat i samotná vyjádření politiků a političek ve veřejném prostoru. Jejich vyjádření mají velký mediální dosah a mnozí lidé je považují za směrodatná. Taková vyjádření kultivují nebo naopak devalvují společenské postoje. Z našich výsledků vyplývají nepříliš pozitivní trendy. Urážlivé výroky ze strany politiků považovalo v roce 2022 za „rozšířené“ 71 % LGBTQ+ osob, které se zapojily do našeho výzkumu, v roce 2018 (KVOP) to bylo 43 %, a v roce 2012 (FRA) 27 % lidí.

 S jakými mýty o této oblasti se nejčastěji setkáváte?

 Mezi nejčastější pseudovědecké narativy patří tzv. náhlý vzestup genderové dysforie u mladistvých (tzv. Rapid Onset of Gender Dysphoria, známý pod zkratkou ROGD), dále pak argument tzv. sociální nákazy nebo nápodoby (např. jsou viněny sociální sítě z toho, že mezi mladými lidmi šíří „transgenderovou identitu“), dále pak, že transgender identita je výsledek traumatu v dětství a v neposlední řadě pak rovněž argumentace směrem ke zveličování četnosti tzv. detranzicí (opětovného procesu změny pohlaví na původní úředně zapsané pohlaví).

Argument sociální nákazy byl vyvrácen výzkumy, které prokazují, že transgender identita není výsledkem sociální nápodoby, ale hluboce zakořeněným aspektem identity člověka. Podobně pak i výzkumy zaměřené na trauma a transgender identitu poukazují na to, že ačkoliv translidé mohou častěji zažívat diskriminaci a nevhodné zacházení, které jim způsobí trauma, není prokázané, že by trauma způsobovalo genderový nesoulad.

Podobně pak tzv. detranzice. Sice patří mezi málo prostudované fenomény, víme však, že jsou relativně vzácné a jsou způsobeny nejčastěji kontaktem s neafirmativní péčí, nedostatkem podpory nebo sociálního přijetí, nikoli lítostí nad samotnou „změnou pohlaví“.

Původ těchto miskonceptualizací může být ale pro laiky i nezasvěcené odborníky složitě vystopovatelný. Klíčovou roli hrála například studie Lisy Littman, publikovaná v roce 2018 v odborném žurnálu PLOS, která široce rozšířila „vědecké důkazy o ROGD“. Studie byla ale záhy široce kritizována kvůli metodologickým nedostatkům, například za to, že participanty rekrutovala na zaujatých webových stránkách známých svým kritickým postojem vůči transgender osobám. Dále navzdory faktu, že studie vyvodila závěry o transgender mládeži, Littman ve skutečnosti rekrutovala jen mezi nespokojenými rodiči. Tímto zcela neobhajitelným přístupem opominula klíčovou perspektivu samotných transgender mladistvých. Studie navíc zaujala patologizující jazyk, který transgender identitu prezentoval jako „nežádoucí“ a to dodatečně přispělo k další stigmatizaci. Kritika sice žurnál a autorku donutila k reakci a o rok později vyšla korektura textu, výsledky tohoto „výzkumu“ ale mezi tím stihly motivovat anti-trans novinářku Abigail Shreir, která pak i na základě „zjištění“ Littman publikovala knihu Irreversible Damage, o jejímž vydání českého překladu se horlivě debatovalo i v Česku.

V diskusích na toto téma se také poměrně často skloňuje tzv. Cass review…

Zpráva Hillary Cass, tzv. Cass report, je v současnosti značně kontroverzní. Ačkoliv se jedná o mimořádně komplexní dokument, který propojuje odbornosti v několika oborech, kritika shrnutá např. v dokumentu autorovaném na Yale poukázala, že Cass review nesprávně interpretuje a zkresluje vlastní data, vznáší nepodložená tvrzení a systematické rešerše, ze kterých vychází obsahují vážné metodologické nedostatky. Zpráva také vznáší nepodložená tvrzení o genderové identitě, genderové dysforii, standardních postupech a bezpečnosti genderově potvrzující tzv. afirmativní lékařské péčia opakuje tvrzení, která byla vyvrácena solidními důkazy.  Navzdory těmto pochybením, Cass review již figuruje např. v soudních procesech, které se například snaží zabránit poskytování tzv. blokátorům puberty, které v indikovaných případech „získávají čas“ pro správné nastavení péče T a GR lidem.
 

Jak situaci zlepšit? A dějí se již nějaké změny k lepšímu? Zejména transgender problematika se stále silněji stává politickým tématem a objevuje se řada dezinformací. Jak může laik poznat relevantní zdroj informací o tomto tématu?

Musíme zejména dbát na to, aby naše diskuse a politiky vycházely z vědeckých důkazů a ty musíme umět rozpoznávat. Stejně tak, jako jsme si uvědomili v době pandemie covidu, že je přinejmenším problematické, abychom se při řešení epidemické situace řídili názory osob s expertizou v oblasti stomatologie nebo kardiochirurgie, tak i v oblasti neustále se vyvíjejících poznatků péče o transgender a genderově rozmanité osoby musíme přihlížet k tomu, zda ti, kdo se k tématu vyjadřují, mají v této oblasti adekvátní vzdělání. To se dá poznat například tak, že aktivně publikují v mezinárodních žurnálech či vystupují na mezinárodních konferencích, jsou členy a členkami nejrůznějších odborných asociací atd.

Musíme se též soustředit na vývoj v oblasti kvality poskytování péče a našich dovedností ji efektivně hodnotit. Přibývá například podnětů, které vyvolávají poptávku po potřebě zlepšení péče a zvýšení její dostupnosti, zároveň však neumíme vlastně efektivně říci, jak kvalitu péče a kvalifikovanost odborníků v této oblasti hodnotit. V poslední době roste povědomí o tzv. afirmativní (potvrzující) péči, jež je navázána na nejlepší praxi definovanou ve Standardech péče o zdraví transgender a genderově rozmanitých osob, kterou vydává Světová profesní asociace pro transgender zdraví (WPATH). Aktuální, již osmou, verzi tohoto klíčového dokumentu jsme nedávno v NUDZ přeložili v projektovém týmu, který vedla kolegyně Pavla Doležalová. Tento rozsáhlý zdroj je volně dostupný ke stažení na našich webových stránkách. Rovněž zde najdete i stručnou příručku, která k tématu poskytuje základní vhled.

Co je podle vás nejdůležitější pro další pokrok v oblasti výzkumu duševního zdraví LGBTQ+ lidí a depolitizaci veřejné diskuse?

Výzkum musí být interdisciplinární a komunikovat v rámci mezinárodní sítě odborníků a odbornic. Musí splňovat přísná kritéria v oblasti etiky a kvality. Oblast sexuální a genderové rozmanitosti je nesmírně komplikovaná, nelze na ni pohlížet jen prizmatem jedné vědní disciplíny. Vyžaduje spolupráci lékařských, humanitních, sociálních i přírodních věd. Před dvěma týdny se například v Praze konal Mezinárodní psychologický kongres (ICP 2024), v jehož rámci se sešli zástupci a zástupkyně mezinárodní sítě pro lesbická, gay, bisexuální, trans a intersex témata (IPsyNet). Tato mezinárodní síť vznikla v roce 2005 a jejími členy jsou národní, nadnárodní a mezinárodní psychologické organizace. Jsem například rád, že se součástí sítě stala i ČMPS (Českomoravská psychologická společnost) a současně vznikla i nová odborná sekce v rámci ČMPS, jejímž prostřednictvím jsme se např. ztotožnili s mezinárodním Prohlášením a závazkem sítě IPsyNet v oblasti LGBTIQ+ otázek. Takové hledání interdisciplinárního a mezinárodního konsensu je přesně tím, o co je potřeba usilovat. Je zřejmé, že v souvislosti s tím, jak zrají naše demokratické společnosti a uznání práv jednotlivých lidí žít životy v souladu s jejich identitou, roste i viditelná rozmanitost. Lidé, kteří dříve zůstávali skrytí, tak dnes přijímají své identity a pojmenovávají je termíny, které možná někteří mohou považovat za nepřehledné, pro ně však hrají klíčovou roli v sebepřijetí. Nepočítejme, kolik je pohlaví nebo genderových identit, soustřeďme se na podporu osob, které se jimi označují a hledejme porozumění. Když budeme vnímat, že je to pro nás nepřehledné, ozvěme se, ptejme se, je v pořádku se ptát. Překračování binárního vidění pohlaví, transgender identity a genderová rozmanitost, jsou realitou minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Dříve jen dominoval zájem je utlačovat a přehlížet a obecně chyběl i jazyk, abychom o nich a s nimi mohli mluvit.

RNDr. Michal Pitoňák, Ph.D.

je vedoucím pracovní skupiny Duševní a veřejné zdraví sexuálně a genderově rozmanitých lidí v Národním ústavu duševního zdraví. Působí též jako výzkumník a pedagog na Univerzitě Karlově, kde získal doktorát v oboru sociální geografie a regionálního rozvoje za první disertaci v oblasti queer geografie v Česku. Jeho interdisciplinární výzkum se zaměřuje na společenské postavení sexuálně a genderově rozmanitých (SGR) lidí, hetero- a cis-normativitu a menšinový stres. Zahraniční zkušenosti získal na University of Sheffield, Dartmouth College a Stockholmské univerzitě. Dr. Pitoňák obdržel cenu prof. PhDr. Václava Příhody pro nejlepší absolventy Univerzity Karlovy a cenu pro začínající vědce od Evropské asociace veřejného zdraví. Publikoval mnoho studií v oblasti duševního zdraví SGR, menšinového stresu, geografie sexualit či v oblasti LGBTQ+ sociologie a aktivismu, na řadě publikací se spolupodílel i se zahraničními experty*kami. Je spoluzakladatelem a předsedou odborné společnosti Queer Geography, vedoucím odborné sekce psychologie genderové, sexuální a vztahové rozmanitosti při Českomoravské psychologické společnosti (ČMPS) a aktivně působí jako člen vládního Výboru pro práva LGBTI+ lidí či koordinační pracovní skupiny Národního programu HIV/AIDS.  Více o něm na webových stránkách www.michalpitonak.cz.