V souvislosti s LGBT+ lidmi občas slýcháme pojem menšinový stres. Co to znamená, jak a kdy vzniká?

Menšinový stres můžeme jednoduše definovat jako stres působící nad rámec běžného stresu. Je to systémový faktor, který souvisí se společenskými normami, bývá chronický a působí zejména na skupiny, které jsou ve společnosti stigmatizovány. Poprvé ho popsal psychiatrický epidemiolog Ilan H. Meyer z University of California LA, jedna z největších kapacit, která se zabývá výzkumem duševního zdraví LGBT+ lidí. Menšinový stres obecně vzniká v kultuře dané společnosti, která ho legitimizuje svými zákonnými normami, tradicemi a každodenními postoji. Vliv mají i jazykové prostředky, které mohou být pro část lidí problematické a ubližující. Svou roli sehrávají také média, která nám předkládají určitý pohled na dění kolem nás, a samozřejmě vztahy na interpersonální úrovni.

Setkáváme se s tím už u dětí, což můžu potvrdit vlastní zkušeností. Studoval jsem i učitelství a měl možnost jeden rok učit na základní škole, kde jsem si všímal toho, jak si děti už na prvním stupni nadávali do teploušů a buzerantů. Děti již v tomto věku dobře vědí, že příslušnost k menšinové orientaci může snižovat hodnotu druhých v kolektivu a zbytečně si tak vzájemně ubližují. V rámci procesu socializace přebírají určité hodnotové rámce a modely chování a uvědomují si, že žít ve společnosti jako neheterosexuální člověk je vnímáno jako něco méně hodnotného.

Výsledkem menšinového stresu mohou být duševní i fyzické potíže. Víme, že mezi neheterosexuálními lidmi je vyšší riziko užívání návykových látek, násobně vyšší sebevražednost, sebepoškozování, kompulzivní sexuální chování, ale třeba i častější výskyt kardiovaskulárních onemocnění. To všechno může pramenit právě ze života ve stigmatizující společnosti a menšinového stresu, který vyvolává pocity, že člověk nezapadá do většinové společnosti, že nesplňuje její nároky a očekávání.

Někteří proto skrývají svou vlastní identitu a prožívají vnitřní boje a konflikty. Často v důsledku vlastní nebo přenesené zkušenosti s diskriminací a viktimizací. Pro mnohé LGBT+ osoby je to emočně velmi náročné a přináší jim to zátěž, kterou heterosexuální lidé nezažívají. Perspektiva menšinového stresu poskytuje příležitost pro komplexnější porozumění procesům, které jsme dříve sledovali jen na individuální úrovni jako tzv. coming out. Celé je to tedy o perspektivě a komplexitě interpretačních rámců, se kterými pracujeme.    

Jak velká část LGBT+ lidí zažívá menšinový stres?

Na to bohužel v Česku ještě nemáme data, přičemž takovou otázku je zapotřebí komplikovat tím, že je vždy nejprve potřeba dobře definovat populaci, ke které se vztahujeme. A právě to je důvodem, proč jsme před pár týdny vydali novou publikaci, která má tuto situaci pomoct napravit. Zatím se tyto problémy sledují jen minimálně, protože otázky související se sexuální orientací a genderovou identitou nejsou až na výjimky součástí  žádných relevantních zdravotnických průzkumů. Díky zahraničním studiím ale víme, že LGBT+ lidé zažívají násobně víc problémů v porovnání se svými heterosexuálními vrstevníky.

Míra výskytu duševně-zdravotních potíží je vysoká zejména mezi trans lidmi a dalšími genderově rozmanitými lidmi, včetně nebinárních a jinak se definujících. V Česku máme k dispozici teprve první data, která jsme získali v rámci mého výzkumného projektu, ale nerad bych je konkretizoval před tím, než budou finálně publikována ve vědeckém časopisu. Mohu jen naznačit, že pokud bychom se například podívali na míru psychologického distresu, pak nejmenší  distres zažívají gayové, zatímco nejvíc dopadá na bisexuální ženy, trans a další genderově rozmanité lidi. Ti jsou totiž obecně nejméně přijímáni i ze strany rodiny a blízkého okolí. 

Vy sám na sobě menšinový stres pociťujete?

Určitě. Kdyby ne, tak bych asi byl mimozemšťan. Ale zvládám to dobře, protože mě podporují přátelé a rodina a mám fajn profesi, díky které mohu přispět k řešení těchto problémů. Já si na svůj sociální status, který mě do značné míry před vlivy stigmatizace chrání, nemůžu stěžovat.

Je nutné zbavit se potřeby coming outu

Pomáhá LGBT+ lidem vyrovnat se s menšinovým stresem coming out?

To je velmi dobrá otázka, ale nedostanete na ni jednoduchou odpověď. Pokud lidé nemusí skrývat, kým jsou, mohou být autentičtí v rodině, mezi přáteli, ve škole nebo v práci, tak to samozřejmě pomáhá. Měli bychom se ale ptát, proč je vůbec coming out potřeba. Jako společnost tím vlastně přenášíme odpovědnost na jednotlivce. Mnozí mají pocit, že je to problém těch lidí, že se s tím musí vyrovnat sami třeba právě tím, že se musí vyoutovat. Já se snažím upozorňovat, že tohle není správná cesta. Podle mě je zapotřebí naopak vytvářet prostředí, kde coming out nebude nutný, kde budeme sexuální orientaci i genderovou příslušnost bez mrknutí oka respektovat, kdy se o tom, že někdo nežije s mužem, ale se ženou jednoduše zmíní u kávy v kuchyňce a nic to na vztazích s ostatními nezmění. To je za mě správná cesta, jak eliminovat menšinový stres. Coming out je mimochodem svébytným výzkumným tématem. Výzvou je už samotná jeho definice a pojmenování momentů, kdy k němu dochází. I v tomto případě pracujeme na zajímavých datech, ale to bych opět předbíhal. Určitě platí, že čím dřív ke coming outu dojde, tím nižší míra menšinového stresu. 

To zní logicky. Proč s tím tedy něco neděláme, když víme jak, a máme to podpořeno výzkumy?

Je to stejné jako s jinými celospolečenskými problémy. Vezměte si třeba klimatickou změnu, nedůvěru v očkování nebo popírání covidu. Všechno jsou to reálné problémy, u kterých je vědecký konsensus a máme na ně sice obtížná, ale proveditelná řešení. Bohužel ve společnosti převládá populismus podporovaný některými politickými elitami. My vědci víme, co bychom měli dělat, ale neumíme to prosadit. Je to etický problém. Zamýšlíme se, jestli to ještě je, nebo už není součástí naší práce, a kde bychom překračovali hranice odpovědnosti naší práce, aktivismu atd. Nemáme často oporu v kompetentních institucích, které by prosazovaly změny myšlení.  A to na tom v Česku nejsme vůbec špatně. Podívejte se, kam to až dospělo třeba v Polsku nebo v Maďarsku. Poláci mají tzv. zóny bez LBGT lidí, Maďaři zase nepovolují změnu pohlaví a po vzoru Ruska zde nesmí mladí do 18 let ani získávat informace o sexuální a genderové rozmanitosti. Jsem tedy rád, že si o takových věcech můžeme povídat bez obav, že budeme čelit nějakým postihům. Žijeme v zemi, která se před sto lety stala kolébkou sexuologie, kde vznikala schopnost porozumět sexuální rozmanitosti. 

Vraťme se ještě k menšinovému stresu. Trpí jím i ta část LGBT+ komunity, která je sama se sebou vyrovnaná a žije spokojený život?

Nepoužíval bych slovo trpí, které nemusí být přesné. Menšinový stres se jich ale určitě dotýká. Otázkou zůstává, do jaké míry si ho připouštějí nebo uvědomují. Neheterosexuální lidé zvnitřnili mnohé nastavené společenské normy. Když se ale třeba dva muži nechtějí na veřejnosti chytnout za ruce, znamená to, že se těmto normám podřídili, nebo jen nemají tu potřebu? A je takto domnělá nepotřeba důsledkem společenské stigmatizace, nebo je skutečná a tomu páru přirozená? Jsou to velká sociálně-epidemiologická témata, kterými se musíme zabývat. A dovolím si ještě krátký komentář k použitému výrazu LGBT+ komunita. Vím, že myslíte LGBT+ lidi obecně jako populační skupinu, ale z odborného hlediska bych do komunity řadil spíše ty, kteří se nějak účastní života v rámci LGBT+ subkultury, navštěvují např. Prague Pride, nebo queer filmové festivaly a obecně se zapojí do života LGBT+ komunity – v subkulturním smyslu. 

Nový pojem: neheterosexuální člověk

Díky za vysvětlení. Vy také často používáte nová pojmenování neheterosexuální a genderově rozmanití lidé. Proč? To první trochu připomíná jazykolam.

Ten výraz jsem poprvé použil v článku v roce 2016. Tehdy jsem ho ještě psal se spojovníkem, tedy ne-heterosexuální. Po několika letech jsem překvapený, jak se to mezi lidmi ujímá. Jen zmizel ten spojovník, a i já už to používám bez něj. Vím, že to není dokonalý výraz, ale lépe vyhovuje všem, kteří v průběhu svého dospívání nepřijali žádnou sexuální identitu jako gay nebo lesba třeba proto, že dospívali v období komunismu, kdy byla tato témata až do doby Martiny Navrátilové a propuknutí pandemie HIV tabuizovaná. Ten pojem je tak inkluzivnější vůči větší skupině lidí a na rozdíl od akronymu LGBT+ nesměšuje rovinu sexuální orientace s genderovou rozmanitostí. Pojmenování genderově rozmanití zase dává prostor všem lidem, například trans lidem či nebinárním lidem, kteří nemají zájem procházet biologickou a společenskou tranzicí, ale přejí si naopak, aby je ostatní uznali tak jak se vnímají oni*ony. V psaném projevu tak  například za pomocí hvězdičky můžeme takové nebinární uznání i projevit.   

Je tedy použití zkratky LGBT nebo LGBT+ stále ještě v pořádku?

Jak jsem zmínil, ta zkratka směšuje dohromady sexuální orientaci a genderovou rozmanitost a je problém, že mezi tím bohužel mnoho lidí stále nerozlišuje. Ještě bych dodal, že nerad používám výrazy, které v minulosti patologizovala psychiatrie. Například homosexualita byla dříve diagnostickou kategorií, proto ji dnes neheterosexuální lidé, ale i odborná veřejnost, zejména v zahraničí, odmítá. Cílem je vyhnout se nežádoucí patologizaci a škatulkování. Proto nejsem zastáncem nějakého počítání, katalogizování či definování sexuálních orientací. Stejně tak je podle mě nesmysl snažit se spočítat genderové identity, protože každý z nás je unikátní a ačkoliv nová pojmenování umožňují tuto variabilitu respektovat, nikdy nebudou všezahrnující.

Přemýšlím, jak by se míra menšinového stresu dala zmírnit. Co třeba uzákoněním manželství pro lidi stejného pohlaví?

To je osvědčený nástroj, jehož efekt máme podložený daty. V zemích, které sňatky stejnopohlavních párů umožňují, je jasný pokles takzvané strukturální stigmatizace a tedy i důsledků vyplývajících z menšinového stresu včetně sebevražednosti. A máme i studie dokazující opačný efekt. Například ve státech USA, kde byly v minulosti tyto sňatky zakázány, se duševní zdraví LGBT+ lidí zhoršilo. Po jeho uzákonění se pak naopak v celých USA snížila míra sebevražedného uvažování mezi středoškoláky. Nedávno jsem na konferencích viděl i znepokojivá data o zhoršujícím se duševním zdraví neheterosexuálních lidí v Polsku, kde se postavení LGBT+ osob v posledních 15 letech výrazně zhoršilo. Stojí za to zmínit, že od července mohou stejnopohlavní páry uzavírat i ve Švýcarsku. Na západ od našich hranic na severní polokouli tak umožňují tyto sňatky prakticky všechny země snad s výjimkou Lichtenštejnska a Monaka. Jsem optimista a jako vědec také idealista. Kdybych neměl ideály, těžko by se mi pracovalo. Proto věřím, že časem přijmeme takový zákon i my. Jen to možná nebude tak snadné a rychlé, jak bychom si přáli.   

Pokud se nemůžeme spolehnout na vládnoucí elity, jak můžeme pomoci my jednotlivci?

Základem je zajímat se, takže vlastně pomáháte už teď. Nesmírně důležité je také umět připustit, že něčemu nerozumím, že nemám dostatek informací o dané problematice. To platí nejen pro heterosexuální část společnosti, ale i tu neheterosexuální. Nemůžeme počítat s rychlými změnami, protože náš svět byl doposud stavěn téměř výlučně na heteronormativitě a ačkoliv ke změnám dochází, jsou pozvolné. Zákony se mění podstatně rychleji než společnost či kultura. Styk mezi dvěma plnoletými lidmi stejného pohlaví byl u nás nezákonný až do roku 1962. V osmi státech se dodnes trestá smrtí a v polovině zemí světa se stále perzekuován. Mnoha lidem ještě chybí empatie a chuť zabývat se tématy, která nepovažují za vlastní. Jiní se jim vyhýbají proto, aby neukázali, že jim nerozumí a nevypadali hloupě. Připusťme si, že chybovat je lidské a učme se s neheterosexuálními a genderově rozmanitými lidmi jednat a porozumět jejich potřebám.

RNDr. Michal Pitoňák, Ph.D.

Je absolventem přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, obory biologie, geografie, sociální geografie a regionální rozvoj. Ve své disertační práci v české geografii poprvé otevřel interdisciplinární problematiku geografií sexualit, v jejichž rámci studoval především tzv. společenskou heteronormativitu a její vliv na sociální organizaci a kvalitu života ne-heterosexuálních lidí v Česku. V průběhu dalšího prohlubování zájmu o tuto výzkumnou oblast se Dr. Pitoňák zabýval tématy časoprostorového vyjednávání ne-heterosexuálních identit, homofobie ve školách, queer teorie, teorie menšinového stresu a jeho dopady na duševní zdraví ne-heterosexuálů, sociální epidemiologie HIV/AIDS, destigmatizace a LGBTQ psychologie, které souhrnně v současnosti rozvíjí v rámci tzv. syndemické teorie, jež je holistickým biopsychosociálním přístupem s potenciálem dosažení transdisciplinárního poznání. Více o něm na webových stránkách www.michalpitonak.cz.